Plné texty

Učební objekty

Digitální technologie přinášejí nové možnosti tvorby a šíření vzdělávacího obsahu. V  elektronické podobě lze totiž části obsahu (například jednotlivé texty, obrázky, animace, videoklipy) poměrně snadno (znovu) použít rovněž v  jiném elektronickém vzdělávacím prostředí, a to mnohdy i v  jiném didaktickém kontextu. To otevírá cestu novým postupům či metodám tvorby výukových materiálů, které jsou založeny na tzv. učebních objektech (learning objects). Ty je možné charakterizovat jako jakoukoliv digitální nebo nedigitální entitu (samostatnou část výukového obsahu), jež může být využita nebo znovu použita, případně na ni můžeme odkazovat v  procesu učení založeném na digitálních technologiích. Jde o definici, kterou publikoval v  roce 2002 Institute of Electrical and Electronics Engineers (IEEE) – v současnosti je to jedna z velmi významných mezinárodních organizací zabývající se celou škálou témat (letecké a kosmické systémy, biomedicína aj.), k nimž patří rovněž moderní technologie a vzdělávání – viz https://ieee-sa.imeetcentral.com/ltsc//.
Při vymezování učebních objektů se často používají různé metafory. Učební objekty bývají přirovnávány k  částem ze stavebnice Lego nebo ke stavebnímu materiálu. Můžeme rozlišit celou řadu základních vlastností, které by měly výukové objekty mít. Ke klíčovým patří:

  • objevitelnost (měly by být snadno k  nalezení při použití běžných vyhledávacích služeb na internetu),
  • dostupnost (musejí být na internetu dostupné a přenositelné na jiná místa),
  • interoperabilita (musejí být použitelné v různých online prostředích či systémech),
  • adaptabilita (musejí být přizpůsobitelné individuálním nebo situačním potřebám),
  • trvalost (měly by být použitelné bez úprav i poté, co se změní technologie),
  • znovupoužitelnost (musejí být použitelné v  mnoha výukových aplikacích či situacích),
  • hodnotitelnost (pedagogická efektivita, použitelnost, ale také cena by měly být „měřitelné“) (volně podle Parmentier, 1999 in McGreal, 2004).

K tomu, aby byly výukové objekty snadno k nalezení, se používají tzv. metadata, která můžeme vymezit jako seznam obecně definovaných položek, jejichž vyplnění představuje popis určitého učebního objektu (jedná se tedy o jakýsi katalogizační lístek či také „data o datech“). Poměrně často byl u nás využívaný standard Dublin Core, který obsahuje sadu deskriptorů (název, tvůrce, předmět, popis, jazyk, práva a další), a podle Bartoška (1999) je jeho použitelnost velmi široká i při interdisciplinárním popisu informačních zdrojů v síťovém prostředí.

Způsoby využití ve vzdělávání

Zřejmě největší změna oproti chápání tradičních učebních materiálů tkví v  tom, že učební objekty v  ideální podobě nezávisejí na žádných pedagogických vazbách či kontextu (jsou pedagogicky neutrální). Mohou tak sloužit v  různých učebních kontextech a rozšiřovat možnosti svého použití. Pedagogové tedy mohou teoreticky disponovat množstvím jednotlivých vzdělávacích objektů, z  nichž vytvářejí („skládají“) vlastní výukové materiály podle svých didaktických cílů nebo podle potřeb učících se jedinců. Učební objekty tak mohou představovat jak doplněk či rozšíření výuky nebo učení, tak i jádro výuky. V  prvním případě je možné vložit do kurzu odkaz na obrázek nebo video, které doplní nebo podpoří názornost základního výkladu, případně může takový objekt posloužit jako motivační prvek výuky. Pokud je objekt používán jako jeden ze základních učebních zdrojů, pak může jít například o video, schéma či animaci, které třeba uvádějí studenty do problematiky projektu nebo vysvětlují/znázorňují základní procesy či jevy.

Moderní technologie mohou posloužit vyučujícím jako nástroje k  tvorbě učebních objektů nebo k  jejich úpravě. Učitelé tak mohou použít učební objekt svého kolegy a na  oplátku poskytnout svůj objekt ostatním kolegům. Takové sdílení učebních objektů na  internetu představuje relativně novou podobu spolupráce učitelů, zvláště vezmeme-li v  úvahu, že v  mnoha případech může jít také o mezinárodní spolupráci (například ve výuce jazyků). Přitom nemusí jít nutně o žádné složité technologické systémy. Tímto způsobem se mohou výrazně snížit náklady na tvorbu výukových materiálů, uspoří se rovněž energie a čas učitelů.

Jiný příklad sdílení či dostupnosti učebních objektů představují digitální knihovny (digital repositories), kde jsou uchovávány přímo učební objekty nebo metadata s popisy daných objektů a s odkazy na místo uložení daných zdrojů, což usnadňuje jejich vyhledávání a dostupnost. Příkladem české digitální knihovny učebních objektů je modul DUM (digitální učební materiál) na portálu RVP. Příkladem zahraničního portálu s učebními objekty je projekt Merlot II nebo databáze otevřených učebních objektů panOpen.

Učební objekty nemusejí být nutně určeny pouze pro učitele, ale mnohé mohou využívat rovněž studenti bez toho, že by tyto objekty musely být součástí výukového kurzu, protože mohou posloužit například jako doplněk jiných výukových materiálů. Na webu lze najít různá schémata, krátká videa, animace, které mohou dobře posloužit pro znázornění či pochopení nějakého jevu či problému, což může usnadnit učení.

Potenciální nevýhody

Jedna ze zásadních kritických výtek směřuje k  znovupoužitelnosti učebních objektů. Pokud vycházíme z předpokladu, že učení je relevantní jedině v případě, odehrává-li se v určitém kontextu, pak nelze zcela jednoduše jeden objekt znovu použít v několika různých kontextech (McGreal, 2008; Mason, Rennie, 2006). Stručně řečeno, učební objekty nemohou být zároveň pedagogicky neutrální i pedagogicky hodnotné. Další potenciálně slabou stránku představuje „technicistní“ pohled na koncept učebních objektů. Standardizace, interoperabilita, neutrálnost učebních objektů, to vše jsou vlastnosti, které platí spíše pro technické aplikace, ale nemusejí zcela adekvátně fungovat ve světě vzdělávání a učení (Friesen, 2004).

Otázkou rovněž zůstává, zda jsou učitelé připraveni a ochotni vytvářet a sdílet výukové objekty. Je možné se také ptát, zda jsou vytvořeny podmínky pro reálné využívání učebních objektů. Svoji roli mohou sehrávat i vyšší finanční náklady při tvorbě zejména náročnějších typů nových učebních objektů (Květoň, 2005). Finanční otázky se samozřejmě promítají i do zřizování a provozování digitálních úložišť.

Do hry vstupují i etické otázky, problematika autorských práv a jejich porušování, otázky různých typů licencí, které mohou mít zásadní vliv na rozšíření učebních objektů ve vzdělávání. Zejména snadná modifikace, znovupoužitelnost a univerzálnost elektronických materiálů vyžadují nové postupy v ochraně a dodržování autorského práva (komerční sféra a školní vzdělávání přitom vyžadují jiný přístup). Velkou otázkou je zde rovněž téma plagiátorství. Řešením a zároveň velkou výzvou pro vzdělávání je podpora otevřenosti vzdělávacích zdrojů.

Zdroje

  • BARTOŠEK, M. Vyhledávání v Internetu a DUBLIN CORE. Zpravodaj ÚVT MU. 1999, IX(4), 1-4. ISSN 1212-0901 Dostupné z: http://www.ics.muni.cz/zpravodaj/articles/153.html
  • FRIESEN, N. Three Objections to Learning Objects. In: McGREAL, Rory (ed.). Online Education Using Learning Objects. London: Routledge/Falmer, 2004, s. 59-70.
  • KVĚTOŇ, K. Digitální vzdělávací zdroje a znovupoužitelné objekty. Rešerše o současném stavu poznání oboru. Materiál z konference Belcom 2006. Prosinec, 2005.
  • MASON, R., RENNIE, F. Elearning: The Key Concepts. London: Routledge, 2006. ISBN 0-415-37307-7.
  • McGREAL, R. Online Education Using Learning Objects. London: Routledge/Falmer, 2004. ISBN 0-415-33512-4.
  • McGREAL, R. A Typology of Learning Object Repositories. In: ADELSBERGER, H., H., et al. (eds.). Handbook on Information Technologies for Education and Training. Vyd. 2. Heidelberg: Springer, 2008, s. 5-28.